English

ROZŠÍŘENÉ VYHLEDÁVÁNÍ

Katalog Nakladatelství KAROLINUM

PODROBNOSTI O TITULU:

Most do budoucnosti

[Making the Most of Tomorrow]

Spurný, Matěj

brožovaná,  290 str., 1. vydání
vydáno: květen 2016
ISBN 9788024633329
doporučená cena:  360 Kč

obálka

K dispozici také jako

E-KNIHA


Zkáza starého Mostu se blíží ve zpětném zrcátku. A to je ta krásná země, dronem nafilmovaná

Myšlenka mít se lépe, moderněji je univerzální. Jejím výsledkem může být socialistické plundrování severu, dílo Le Corbusiera i betonování krajiny.

Město Most má na vrchu Hněvín webovou kameru, která nepřetržitě snímá panorama Mosteckého jezera pod ním. Prostor, kde stával starý Most a kde je dnes zatopený hnědouhelný velkolom, si můžete prohlížet online. Sledovat, jaké je pod Krušnými horami počasí. Představovat si minulost. Může to být trochu perverzní, ale i užitečná záliba: pro přátele minimalismu, nenapravitelné melancholiky nebo ty, kterým se chce přemýšlet, co se tu vlastně stalo. Proč jsme paměť místa před vlastníma očima vygumovali.
Demolice Mostu definitivně skončily před třiceti lety, ve středu 1. dubna 1987. I když o zničení města a výstavbě nového opodál bylo rozhodnuto už v 60. letech, měřítkem dějin - i těch lidských, natož geologických - trvala těžba uhlí pouhý okamžik. Záběr kamery na strnulou vodní hladinu, na rekultivovanou měsíční krajinu bez lidí, neúprosně nastoluje otázku: vážně nám to stálo za to? Dokážeme přečíst podpis, který jsme tu zanechali?
Z dnešního pohledu - na jezero jako předmět doličný - vyniká absurdita titánského činu. Je takřka jisté, že něco takového by se dnes, alespoň v tomto formátu, nemohlo stát. Změnilo se společenské zřízení i hodnota, jakou společnost připisuje přírodě a minulosti. Pošetilá víra v nevyhnutelnost pokroku skrze techniku sice panuje dál, ale už není součástí státní ideologie a dnes a denně ji relativizují zkušenosti i svobodná výměna názorů.
Univerzální demolice
Přesto je zkáza Mostu historickou událostí s mimořádným aktuálním nábojem. Naprosto ji nelze odbýt mávnutím ruky "to bylo za komunistů, dneska je jiná doba". Byl by omyl hledat v socialistické diktatuře nevyvratitelné alibi a připisovat vinu na barbarské devastaci jednoho z nejcennějších historických měst v Čechách jen jí. Nejen předáci KSČ a funkcionáři palivoenergetického komplexu, ale i tisíce místních obyvatel počin když ne vítaly, tak akceptovaly. Zánik starého (zašlého, přežitého, neperspektivního) a vybudování nového města (moderního, komfortního, plného růží) se měl stát - a dočasně opravdu stal - výmluvnou ukázkou, jak se vyplácí odložit, zrušit minulost ve jménu toho, aby se člověk "měl dobře". Tenhle úhel pohledu nemusí dominovat jen v totalitních státech a už vůbec se nerozpustil v utopiích 20. století. Trvá.
Jako obecně prospěšnou náhradu starého novým neprezentoval příběh Mostu jen komunistický režim, tak ho lidé skutečně běžně chápali. Zbourání nebylo brutálně vynuceným aktem diktátorské zvůle, ale událostí, se kterou byli mnozí srozuměni jako s nevyhnutelnou součástí pokroku. Ani v době pražského jara 1968 se o ní moc nepolemizovalo. (Jistě, roli hrála i předchozí výměna obyvatelstva v poválečném pohraničí a oslabený vztah k místu - zbourat Příbram nebo Kolín by asi ani za komunistů jen tak nešlo, ani ve jménu těžby.)
Pozor, nadměrný náklad. Přesun Děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie na Mostecku byl unikátní akcí, která zachránila kulturní památku před zničením (nicméně zkáze nebyla ušetřena kvůli těžbě celá historická část města Most). Takto vypadal Děkanský kostel na rytině z roku 1878. Vystavěn byl mezi lety 1517-1550. Nerušeně stál skoro 500 let na jednom místě, než se tehdejší režim rozhodl, že vytěží uhlí ležící pod ním. Okolo stojící domy padly k zemi, ale nejvýznamnější architektonická památka v okolí měla štěstí. Kostel bude roku 1975 přesunut, rozhodla vláda. Zde je od kostela už rozebraná věž, jejíž bezpečný přesun by byl až příliš technicky náročný. Galerie (22)
Vše bylo vědecky zdůvodněno a zorganizováno (jako důkaz vyspělosti socialistického řízení) a příslušně zpropagandizováno (vrcholné číslo: stěhování chrámu, které mělo nechat zapomenout na bezohlednou devastaci spousty jiných památek). Klíčem k úspěchu operace přesto bylo dostatečné vnitřní srozumění lidí s tím, co se má odehrát a odehrává. Které zdaleka nevyplývalo nejen z poslušnosti státnímu socialismu, ale i z autentické poptávky po "materiálním dobru", společné oběma stranám železné opony. Lepší bydlení než v otlučeném činžáku si přáli lidé ve východním i západním bloku. Ti i oni chtěli konzumovat, lépe žít. Zjednodušeně, rozdíly byly jen v tom, jak moc mohli být v rámci systému uspokojeni, co za to mohli či museli směnit, nebo v tom, že Most se zboural celý, kdežto Manchester jen trochu.
Myšlenka mít se lépe, moderněji byla a je univerzální. Jejím výsledkem může být jak socialistické plundrování severních Čech, tak dílo Le Corbusiera.

Paralelní reality
Přesvědčivě o tom píše historik Matěj Spurný ve své knize Most do budoucnosti. Laboratoř socialistické modernity na severu Čech (Nakladatelství Karolinum, 2016). Jde o klíčový pramen pro porozumění zániku starého Mostu.
Autor tu cituje například článek z časopisu Zápisník z listopadu 1964, jeden z těch, které plnily roli PR zbourání Mostu: "Často můžeme slyšet slova: poklad pod městem. Anebo také: miliardy pod městem. A člověk se tomu nediví, protože to je fakt, čistý a konkrétní fakt - a nic víc… Stojí tedy za to zlikvidovat starý Most? Stojí. Dole je uhlí. Poklad. Miliardy."
"Otevřít ´těžební prostor pod Mostem´ bylo z pohledu těžebních inženýrů a ekonomů Severočeských hnědouhelných dolů, jejich kolegů na ministerstvu paliv, politických elit i pisatelů dobových článků, ba možná z hlediska všech progresivně a racionálně uvažujících lidí první poloviny šedesátých let, zcela nezbytné," dodává Spurný. V železné logice čísel, investic a zisku podle něj bylo pramálo komunistické ideologie. "Bylo v ní ale hodně z moderního myšlení založeného na účelové racionalitě a primátu technického pokroku spojeného s ekonomickým růstem. Rekonstrukce krajiny v zájmu pokroku a její absolutní podřízení hospodářským zájmům nebyla již pouze jednou z možností; byla to jediná racionální cesta, která slibovala zisk pro každého člena společnosti."
Matěj Spurný v souvislosti s Mostem a devastací (naštěstí někdy jen plánovanou) dalších míst připomíná, že za komunistů existovaly paralelní reality, ve kterých "násilí mohlo být překvapivě blízko nenásilí a destrukce péči, aniž by si politické elity byly ochotny tyto rozpory skutečně připustit".
"Zatímco se zástupci národních výborů a místních organizací KSČ radili s odborníky, jak co nejcitlivěji opravit a oživit historické centrum Litoměřic či Úštěku, o pár desítek kilometrů dál buldozery rvaly ze země dlažbu ulic starého Mostu a demoliční čety vyhazovaly do povětří historické domy, usedlosti, kapličky, kostely a kláštery," píše Spurný.
A právě tady, navzdory odlišnostem, existuje asi nejbližší paralela mezi demolicí Mostu a něčím, co zažíváme teď. I dnes existují paralelní reality, i když "násilí" vůči minulosti mívá jinou podobu i motivy a ideologie z něj vyčišela. Zato jde o decentralizovaný, méně nápadný a jakoby anonymní proces: kdo je skutečným původcem, nebývá na první pohled jasné.

Úspěch
Řeč je o takzvaném betonování krajiny, o jejím ustavičném a lehkovážném znehodnocování, například stavbou bezduchých průmyslových nemovitostí, skladů a terminálů navázaných na silniční nákladní dopravu nebo "sídlení kaší". Jde o úkaz mnohokrát popsaný a kritizovaný, o odvrácenou stranu rozvoje, která probíhá - v tom je jasná podobnost - ve jménu prosperity, modernizace, životní úrovně, stejně jako zbourání starého a vztyčení nového panelákového Mostu.
Když na zelené louce poblíž dálnice vzniká komerční areál, bere se to na prvním místě jako příznivá zpráva, spojená s "vykázáním úspěchu", s počtem investovaných milionů a pracovních příležitostí. To je jedna realita, bohužel někdy braná jako ta jediná.
Jenže kánon je jiný, dokonce právě opačný. Vždyť televize vysílají prakticky každý den nějaký dokument o krásách naší vlasti, postavený na působivých záběrech, podmanivé doprovodné hudbě a více méně patetickém komentáři. Ach…
Zločiny na krajině, její "podřízení hospodářským zájmům" tam neuvidíte. Protože my jsme - naše realita je - přece tohle, podzimní Středohoří filmované z dronu v zapadajícím slunci!
Milovat svou zem a právem se nad ní dojímat - a zároveň pozorovat, ba přijímat její postupnou devastaci. Která se děje v paralelní realitě, mimochodem, ale přesto se zdá být "nevyhnutelná", protože se "chceme mít dobře", "patří k pokroku" a "nedá se s ní nic dělat". A stejně nevíme co ani jak, nebo máme pocit, že to nemá cenu.
Ale vždyť to je starý Most ve zpětném zrcátku. Příběh údajné modernity.
Most byl vyuhlen, kdežto krajina je postupně vyskladňována. V druhém případě naštěstí nejde o nevratný a smrtelně devastující proces s jezerem na konci; pesimistické je naopak pomyšlení, že může trvat donekonečna. Co bude za třicet let?

Jan Lipold, www.aktualne.cz, 29.3.2017, 10:00


Historie Mostu (něm. Brüx), jednoho z nejstarších českých měst vůbec, překvapivě dosud nebyla řádně zpracována tak, aby komplexně zmapovala nejen notoricky známou demolici starého a výstavbu nového Mostu v průběhu 60. až 80. let 20. století, ale také kořeny vzniku města, jeho průmyslový význam pro české země i socialistické Československo, sociální historii obyvatel nebo úlohu architektury pro státní režim. Tedy až doteď, kdy se v první polovině roku 2016 dostala na český knižní trh publikace historika Matěje Spurného. A jednoznačně je potřeba konstatovat, že si tato kniha zaslouží pozornost českých čtenářů - ať už jako historická publikace přesahující běžný rozsah zkoumaných pramenů, či literatura pro nevědecké publikum, které má nyní možnost dozvědět se více o historii města. Osud Mostu zde není představen pouze jako ohrávané klišé nepovedeného socialistického experimentu plného panelákových sídlišť, ale jako komplexní problém vládního rozhodnutí, katastrofického stavu staré zástavby a vlivu různých aktérů, především obyvatel Mostu. Pointu knihy nejlépe vystihuje sám autor, když v úvodní části navádí čtenáře: "Neutvrzovat se v prvotním obdivu či znechucení, nezůstávat u příběhu s jednoduchou pointou, ale snažit se rekonstruovat zřejmě nejdramatičtější období dějin města Mostu v širokých souvislostech i s jejich rozpory a ambivalencemi" (s. 10).
Dějiny Mostu jsou v česk(oslovensk)é historii unikátní - nejen svým významem, kdy již od doby průmyslové revoluce v českých zemích (tedy přibližně od druhé poloviny 19. století) bylo město hlavním průmyslovým centrem Krušných hor, ale také jako jedinečný příklad socialistického experimentu. Je tedy s podivem, že se doposud žádný autor (ať už český či německý) nevěnoval zevrubněji zdemolování a vystavění zcela nového a rádoby moderního města. Přitom jak sám autor uvádí, ve světě tato praxe nebyla ničím novým (častěji se však jednalo o vybudování zcela nových měst kvůli zásobě nerostných surovin v blízkém okolí) - z českých měst jmenujme např. v 50. letech Ostrov nad Ohří, v Polsku dnes již jako část Krakova, dříve však samostatné město Nowa Huta, v Rusku např. Magnitogorsk a Novokuzněck, v Německu válkou zničená města Würzburg, Wuppertal, Hamburk, v Británii Manchester aj. (více s. 134-141). V recenzované publikaci přichází Spurný se zcela novým konceptem historie poválečného města tzv. na zelené louce z pohledu sociální historie, environmentální historie, historie architektury měst, částečně také politické historie československého státního socialismu či dějin umění a přináší neotřelý pohled na otázku modernity socialismu.
Historik Matěj Spurný působí od roku 2012 jako odborný asistent na Ústavu sociálních a hospodářských dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a také jako vědecký pracovník Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Monografie Most do budoucnosti je výsledkem jeho postdoktorského výzkumu v rámci projektů podpořených GA ČR, ve kterých figuroval buď jako hlavní řešitel, či spolupracovník projektu. V letech 2012-2014 byl hlavním řešitelem projektu s názvem Velký experiment socialistické moderny. Ve svém badatelském zaměření se zabývá spíše sociálními dějinami (nacionalismem, etnickými menšinami, nucenou migrací ve střední Evropě ve 20. století, ideologií a legitimitou státního socialismu v éře stalinismu ad. ), nově také environmentálními dějinami, které jsou od začátku 21. století velmi populární hlavně v Německu a které v posledních letech také naštěstí pronikají i do české akademické obce.(1) Právě na půdě Ústavu pro soudobé dějiny (dále jen ÚSD) jsou soustředěni hlavní čeští environmentální historici. Ve spolupráci s Fakultou sociálních věd Univerzity Karlovy uspořádal na konci srpna 2016 v Praze historicky první letní školu ESEH1 s názvem The Undesirable: How Parasites, Diseases, and Pests Shape Our Environment
Nyní tedy k samotné knize a její struktuře: celkový rozsah knihy není pro čtenáře nijak zdrcující, na 288 stranách je však obsaženo vše, co je informačně zajímavé a s ohledem na "vyprávěný příběh" nezbytné. Klasickou strukturu odborné publikace zde však nenalezneme, už jen proto, že kapitoly nejsou číslovány a každá z nich je pojmenována nějakým symbolickým heslem, které má vyjadřovat obsah (např. Příběh pro úvodní kapitolu týkající se historického Mostu, Odcizení týkající se problematických momentů vedoucích k rozhodnutí o likvidaci, Čísla, Utopie ad. ). Ani typická výzkumná otázka a hypotéza práce zde nejsou jasně specifikovány, i když globální cíl monografie je jasný - tedy popsat dějiny města z nového pohledu více vlivů, a ne pouze opakovat přehrávané klišé zakořeněné v povědomí Čechů. Co se týče struktury, působila z mého pohledu zajímavým dojmem hlavně volba kapitol, která na první pohled zaujme a baví Plynulost autorových myšlenek, struktura výkladu a návaznost kapitol činí z knihy velmi čtivý příběh, který je však postaven na pevných metodologických základech historické vědy, bohaté pramenné základně a sekundárních zdrojích literatury. Text je často doplněn dobovými fotografiemi dokazujícími autorovo tvrzení buď o zcela zdevastované městské architektuře, či průmyslovém okolí Mostu (jedná se vždy o archivní fotografie z prostudovaných archivních fondů). Některé části knihy jsou obohacené o ústní sdělení pamětníků - např. dvorního socialistického architekta Václava Krejčího, který navrhoval sídlištní města v Ústeckém kraji a také nový Most. Velmi zajímavé jsou také přepisy archivních zdrojů souvisejících s tématem (např. dobové dokumentární filmy, záznamy z jednání ÚV KSČ k otázce výstavby nového Mostu, záznamy z kronik ohledně chování místních občanů aj. ). Teritoriálně je příběh vymezen jasně - jedná se o historii Mostu, která sice byla ovlivněna mezinárodními událostmi (např vysídlením původních německých obyvatel, stěhováním romských rodin ze Slovenska do Mostu po 2. světové válce), přesto jsou tyto skutečnosti sledovány čistě z lokálního hlediska
Podobně jako určení cílů knihy, také metodologické zařazení je poměrně složité hlavně kvůli odbornému přesahu do jednotlivých historických disciplín. Z mnoha výše uvedených však sám autor přiřazuje svou knihu k jedné, kterou považuje za stěžejní, a tou je environmentální historie, kterou představuje v kapitole Krajina a společnost (s. 46-49). Z mého pohledu environmentální historičky je velice těžké správně metodologicky ukotvit tento stále nový směr (hlavně pro české prostředí). Přestože autorův výklad environmentální historie je poměrně krátký, osobně ho považuji za zdařilý. Nový rozměr environmentálním dějinám dodává jeho kniha proto, že umožňuje "sledování rozdílů a zejména překvapivých paralel mezi diskurzy o životním prostředí i praktickými politikami v obou ekonomických systémech (tedy kapitalistické ekonomiky a plánované socialistické ekonomiky na příkladu Československa, pozn. autorky)" (s. 49).(2) Jak již bylo uvedeno, výzkum je založen hlavně na studiu nezpracovaných archivních pramenů z fondů, které jsou detailně popsány v závěru knihy (s. 270). Jedná se o Národní archiv v Praze a jeho rozsáhlé vybrané dílčí součásti (např. Ministerstvo energetiky a vodního hospodářství v letech 1958-1960, Ministerstvo paliv 1955-1960, Ministerstvo školství a kultury, Sekretariát ÚV KSČ, Předsednictvo ÚV KSČ ad. ), Státní oblastní archiv Litoměřice, Statní oblastní archiv Litoměřice - pobočka Most, Státní oblastní archiv Litoměřice - Státní okresní archiv Most. Archivní zdroje jsou doplněny o četné dobové publikace, edice dokumentů, další vydané prameny a sekundární literaturu Navíc, jak jsem již uvedla výše, autor se také v rámci tzv. oral history doplňkově věnoval rozhovorům s pamětníky, které cituje v knize.
Jaké jsou hlavní teze recenzované monografie? Dějiny starého a nového Mostu se odehrávají od první poloviny 13. století, kdy bylo královské město založeno kvůli své strategické poloze pod vrcholem Hněvín, až do jara roku 1987, kdy byl zdemolován poslední stojící dům původní zástavby. V druhé polovině 19. století město rozkvétalo a rostlo, jednak kvůli své výhodné poloze na hranicích, ale hlavně díky hnědému uhlí, které umožňovalo zásobovat energií průmyslová centra v Krušných horách (s. 11-16). Až do začátku 1. světové války město prosperovalo, ale postupný úpadek začal již v meziválečném období, kdy do obnovy města přestaly plynout investice. Za konec starého Mostu lze jednoznačně označit období po 2. světové válce, a to z několika různých důvodů: jednak byli odsunuti původní němečtí obyvatelé, ale také sem přišli noví (v té době nepřizpůsobiví) romští obyvatelé ze Slovenska (kap. Odcizení, s. 69-92). Staré město postupně chátralo, za což mohlo státní rozhodnutí, kdy ani vedení města nechtělo investovat do obnovy, ale také samotní občané, kteří ničili byty a domy, které již původně byly ve velmi špatném stavu (Spurný v kap. Odcizení, podkapitola Cikáni například popisuje, jak romští obyvatelé pálili na ulici rámy dřevěných oken a do záchodů házeli prázdné zavařovací sklenice aj., s. 81, přepis Hlášení domovní správy č. 4 v Mostě Okresní prokuratuře ze dne 27. září 1962). Zajímavé však je, že o "přemístění" starého Mostu se nehovoří až na začátku 60. let, kdy byla bytová i hygienická situace města neúnosná, ale podle Spurného již ve druhé polovině 40. let, kdy tento plán poprvé zmiňují Severočeské uhelné doly (SHD), které měly ve správě hnědouhelné pánve a které již po konci 2. světové války počítaly s vytěžením zásob také pod městem (s. 18, 19).(3) Definitivní rozhodnutí o zániku města padlo až na jaře roku 1964 na základě vládního usnesení z 25. března 1964 č. 180 o dostavbě nového Mostu a likvidaci starého Mostu (s. 23). Podle tohoto usnesení se měl nový Most stát průmyslovým centrem Krušnohoří a socialistická architektura měla naplnit moderní plány S likvidací historického centra se počítalo na konci 70 let, ve skutečnosti se však plány zdržely a bouralo se až v 80 letech (s. 27). Za nejzajímavější část knihy osobně považuji kapitolu věnovanou utopistické představě socialistické vlády o výstavbě nového města, kde autor popisuje vize socialismu, na základně kterých se Most měl stát "Městem růží"(4) - tedy městem plně funkčním, moderním, do kterého se měli chtít stěhovat dělníci z celého Československa (kap. Utopie, s. 123-180). Na základě architektonických plánů Spurný vyvrací vžitou představu o tom, že nový Most měl sloužit jen těžbě uhlí, naopak to mělo být město "pro lidi, se zelení a veškerou občanskou funkčností" (s. 158, 159).
Přestože u československé společnosti (a to nejen u obyvatel starého Mostu) panoval spíše souhlas s výstavbou nového Mostu, uvádí Spurný příklady, kdy tomu tak nebylo (kap. Kritika, s. 181-226). Jednalo se spíše o intelektuální skupiny, které se vyjadřovaly svými názory v Mladé frontě, zejména historici, historici umění, umělci či památkáři (např. historik umění Ivo Kořán či památkář Ludvík Losos ad. ). Silných argumentů proti této malé skupině však bylo více. Poslední kapitola knihy patří vrcholnému experimentu "laboratoře socialistické modernity" - tedy přesunu pozdně gotického chrámu Nanebevzetí Panny Marie na podzim roku 1975 o 841 m z centra starého Mostu během jednoho týdne (kap. Smíření, s. 246-256). Tento přesun 10 tisíc tun po kolejích byl ve světě do té doby naprosto unikátní, autor shrnuje celou akci následovně: "Záchrana kostela nebyla levná, ale politické elity pochopily, že si za peníze, které bude stát přesun chrámu, mohou koupit posílení legitimity systému, jejž reprezentovaly" (s. 251).
Na závěr bych ráda potvrdila, že autor rozhodně vyvrací vžité stigma "příběhu s jednoduchou pointou" (s. 10), za který je výstavba nového Mostu v české společnosti i dnes stále považována. Faktorů, jež vedly ke zbourání starého a výstavbě nového města, uvádí Spurný několik. Přestože tím nejvýznamnějším bylo ložisko hnědého uhlí pod městem a jeho vytěžení, i přesto samotní obyvatelé a československá společnost vyjádřili souhlas s kroky socialistické vlády Je až s podivem, jak málo podobných knih v českém akademickém prostředí vzniká, o to víc mě těší snaha autora přiřadit knihu k environmentální historii, které by bezpochyby slušelo, kdyby základy položené Spurným byly začátkem větší diskuze o socialistickém přístupu k ochraně životního prostředí mezi léty 1948-1989. Kniha právem získává jen kladná hodnocení, a to včetně mého (z mnohých vybírám např. historičku umění Milenu Bártlo- vou, historika umění Jakuba Bachtíka, historika z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Michala Kopečka ad. ).

1 Důkazem jsou nové vědecké projekty z oboru environmentálních dějin, z aktuálních např. grant GA ČR Stalinský plán přetvoření přírody v Československu, 1948-1964 řešený na Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR v letech 2015-2017 či výzkumný projekt Martina Zückerta, ředitele Collegia Carolina, nazvaný Na okraj socialistické modernizace? Strukturální plánování, environmentální politika a změna krajiny v horských oblastech na Slovensku 1945-1970.
2 European Society for Environmental History.
3 Za podobně zdařilou považuji čerstvou publikaci německého historika Tobiase Huffa z roku 2015, která analyzuje východoněmecký přístup SED k ochraně životního prostředí v letech 1948-1989, tedy má podobný záměr jako Spurného kniha. Srov. TOBIAS HUFF, Natur und Industrie im Sozialismus. Eine Umweltgeschichte der DDR, Göttingen 2015.
4 Připomeňme, že i v současné době se podobné přesuny stále dějí - např. severošvédské město Kiruna, které je postupně přesunováno již několik let kvůli zásobám železné rudy.

Pavla Kačmárová, Střed 2/2016, str. 154-8


Likvidace a nová výstavba severočeského města Most kvůli povrchové těžbě uhlí nás dodnes fascinuje. Jedná se totiž o událost, která nemá obdoby. Město plné gotických památek a přirozené centrum regionu od středověku zmizelo z povrchu zemského. Vedle něj pak vyrostlo sídlo téhož jména, ale docela jiné povahy: zatímco starému městu vévodily věže chrámů, novému paneláky; v tom nejvyšším dodnes sídlí ředitelství těžebního podniku. Jak mohlo k něčemu takovému dojít? Jaké síly stály v pozadí? Historik Matěj Spurný ve své poslední knize ukazuje, že tyto otázky nepatří minulosti: jsou dráždivě aktuální.

Nekonečný příběh
Laik, který je s koncem starého města a vznikem nového jen zběžně obeznámen, má sklon celý příběh přisuzovat bolševické zvůli: komunistický režim, vybavený totalitní mocí, ideologií produktivismu a pověstnou kulturní i duchovní tupostí svých aparátčíků, prostě rozhodl, že staré město musí ustoupit těžbě uhlí, a nebylo proti tomu obrany. Na západ od železné opony by se něco takového stát nemohlo, soudí laik.
Historik Matěj Spurný ve své poslední knize nazvané Most do budoucnosti nám laikům předkládá dostatečné množství výmluvného materiálu k tomu, abychom mohli podobné jednoznačné soudy korigovat.
Příběh Mostu, včetně výstavby nového města do jeho konečné podoby, podle Spurného zapadá do trendů, které neznají hranic a překonávaly i tehdejší rozdělení Evropy na demokratický západ a komunistický východ. Tak či onak se prosazovaly v obou mocenských blocích, procházely obdobnými proměnami, a co víc – prosazují se v adaptované podobě dodnes.

Domluvte se, soudruzi
Jak se čtenář hned v prvních kapitolách dozví, nebyla to komunistická vláda, od koho prvotní impulz k demolici starého města kvůli těžbě v padesátých letech minulého století vzešel. Vznikl svým způsobem „zdola“ – od inženýrů tehdejších sjednocených a zestátněných severočeských těžebních podniků. A těžaři také projevovali nejsilnější vůli plán realizovat. Místní, okresní i krajské orgány samosprávy ovládané komunistickou stranou naopak byly proti nebo zaujaly neutrální, vyčkávací postoj. Totéž lze podle dokumentů uváděných ve Spurného práci konstatovat i o vedení tehdejšího státu.
Nižší stupně moci, včetně představitelů samotného města, se záhy, zvláště po příslibu výstavby Mostu nového, s plány těžebního podniku smířily a začaly na něm spolupracovat. Bylo to pro ně patrně výhodnější než žít v nejistotě o směru vlastní budoucnosti a v trvalém konfliktu se zájmy mocného těžebního podniku.
Souhlas, bez kterého nešlo likvidaci starého Mostu provést, vydaly ale vládní orgány až tehdy, když bylo jasné, že jsou obroušeny všechny hrany možných konfliktů a že mohou obyvatelům starého Mostu nabídnout za jejich původní sídlo náhradu, podle tehdejších měřítek kvalitnější hned o několik řádů. Jinými slovy: budoucí osud města byl natolik zásadní, že ani komunisté vládnoucí na přelomu padesátých a šedesátých let – v čase doznívajícího stalinismu – si nedovolili o něm rozhodnout bezohledně.
Místo toho vyčkávali, až jak se situace vyvine, což je strategie nikoliv nepodobná strategiím našich již demokratických vlád například ve věci takzvaných těžebních limitů. I v tomto případě se hraje o osud lidských sídel: Horního Jiřetína a částečně též Litvínova. I v tomto případě vlády spíše vyčkávají, jak přetahovaná mezi těžaři a zástupci místních institucí dopadne.
To však není jediná, a už vůbec ne nejdůležitější paralela. Matěj Spurný ve své práci sleduje spíše obecnější předpoklady světa, ve kterém je možné likvidovat historická sídla, rabovat krajinu a budovat na volných plochách v rekordním čase sídla nová. Ukazuje, že se tak neděje proti vůli většiny, ale často s jejím souhlasem, nebo alespoň s většinovým přesvědčením, že nelze jinak, neboť jsou hodnoty vyšší než zachovalá krajina či staleté lidské sídlo. Jaké hodnoty to jsou?

Čísla, pokrok, přizpůsobení
Samozřejmě že ekonomická výnosnost a z ní plynoucí domnělý blahobyt byly při rozhodování o konci starého a vzniku nového města podstatné. Oněch údajných sto milionů tun mosteckého hnědého uhlí, které měly pohánět turbíny elektráren, vytápět domácnosti po celé republice a také být zpeněženy vývozem, představovaly podle tehdejších výpočtů tak astronomický zisk, že likvidace a nová výstavba jednoho celého města v nich představovala sice významnou, ale s přehledem zvládnutelnou položku.
Výpočty, které Spurný s pomocí archivních pramenů ve své práci uvádí, jsou samozřejmě zcela absurdní. Nikdy nebude v silách ani těch nejsofistikovanějších ekonomů reálně rozvážit náklady a výnosy procesů tak komplexních, jako byl třeba ten mostecký. Ekonomicky zdánlivě podložená čísla přitom ale sugerují dojem exaktnosti, nevyvratitelnosti a nutnosti. Jak Spurný působivě píše: „Vykolíkovávají jednosměrnou ulici, z níž jako by nebylo úniku – nebo jen za cenu ztrát, které si společnost nemůže dovolit.“
Samotná moc ekonomických čísel by ovšem nestačila, kdyby se nespojila s hodnotou úzce chápaného pokroku: s přesvědčením moderního člověka, že je za pomoci techniky a racionálního plánování schopen rychle a efektivně vylepšovat svět. Starý Most mohl zaniknout také proto, že náhrada v podobě Mostu nového měla představovat radikálně jinou kvalitu. Ostatně v téže době na druhé straně železné opony, především v Británii, také původní části leckterých měst zanikaly, aby na jejich místě rostlo městské prostředí tomu mosteckému ne nepodobné.
Ani na západě ani na východě se přitom nejednalo jen o projev úplné svévole. Prostředí starých měst bylo skutečně životu nevyhovující až nepřátelské (případně zničené válečným bombardováním). A nová výstavba opravdu přinášela lidem v mnoha ohledech vyšší komfort. Problém byl spíš v jednostrannosti, s jakou se k celé věci přistupovalo: staré bylo shledáváno jako zbytečné, neužitečné až škodlivé. Hodnota nového se zase odvozovala od toho, že nebude mít se starým nic společného, že bude radikálně jiné. Důsledky tohoto přístupu jsou nám dnes zřejmé. Pokrokářsky budovaná nová městská prostředí sice přinesla ledasco dobrého, vcelku se o nich ale dá říct totéž, co o těch starých: jsou životu nevyhovující až nepřátelská; jen jiným způsobem.
Jak Spurný ve své knize dokládá, zatímco padesátým letům minulého století na obou stranách železné opony vládla nekritická víra v pokrok umožněný technikou a expertním ekonomicko-technickým plánováním, v šedesátých letech se začínají ozývat první výrazné kritické hlasy.
I v komunistickém Československu široce čtené Literární noviny dávají prostor hlasům, které plán likvidace starého Mostu kvůli těžbě uhlí z památkářského či ekologického hlediska kritizují.
Kritika ovšem nezůstává bez reakce. Ne že by měla moc rozběhnutý proces zastavit, ale způsobuje aspoň snahu jeho nejhorší důsledky zamaskovat. V případě likvidace Mostu je to jednak zdůrazňování faktu, že nové město bude i ekologicky čistší: nejen, že jeho součástí budou rozsáhlé parky, ale bude postaveno i na vyšším místě s lepšími rozptylovými podmínkami. A potom, aby bylo učiněno zadost i vzmáhající se úctě k historickému dědictví, padne rozhodnutí zachránit z celého historického města nejcennější památku – pozdně gotický chrám, který je oddělen od svých základů a po kolejích přesunut na místo mimo plánovaný důl.

Varování pro laskavého čtenáře
Matěj Spurný se rozhodl pro sofistikovanou architekturu vyprávění – téma se snaží pojednat z pěti samostatných perspektiv. Vznikla tak ovšem poněkud nesourodá stavba, která čtenáře spíše mate: dost informací se opakuje a některé perspektivy se zdají být zvoleny hlavně kvůli tomu, že jsou blízké autorovi, ale pro samotné téma knihy tolik důležité nejsou (například kapitola o mosteckých Romech).
Most do budoucnosti je prostě lépe číst tak, jak se to doporučuje při čtení Bible: najít si kapitolu s poutavým názvem, pustit se do ní, a když se ukáže být nepřístupná, klidně přelistovat někam dál. Stojí to za to. Čtenáři se pak začne skládat obraz světa, který je vlastně velmi současný: v technický pokrok a ekonomickou nutnost sice už nevěříme tak neproblematicky jako naši předkové, víra je to ale pořád silná. Na základě této naší „víry“ pořád spouštíme procesy se značně problematickými až katastrofickými důsledky. Nápravy jsme schopni jen dílčí – asi jako když se z celého města zachová jeden kostel.
Matěj Spurný nám umožňuje toto vše na základě poutavého historického příběhu hlouběji pochopit. Což je první krok k nápravě.

Adam Šůra, Gabriela Malinová, ČB 1/2017, 13.2.2017, www.ceskybratr.cz


Město nevydolované z paměti
Nad knihou Most do budoucnosti

Onehdy, uprostřed normalizačního bezčasí, jsme seděli spolu s básníkem Emilem Julišem na terase mosteckého pracoviště Archeologického ústavu ČSAV a mluvili o všem možném. Před vedlejší vilou zastavilo auto, z něhož vystoupil elegantní starší pán, vlídně nám pokynul a svižně zamířil domů. Naše téma se rázem změnilo, ten pán byl totiž profesor Josef Hojdar (1919-2000), přední odborník na povrchovou těžbu uhlí a dlouhá léta jeden z hlavních šéfů Severočeských hnědouhelných dolů. Emil Juliš vzpomínal, jak někdy na konci šedesátých let vedl s naším sousedem rozhovor pro časopis Dialog. Profesor Hojdar sugestivně líčil krásu podkrušnohorské krajiny, která vznikne po úplném "vyuhlení" a velkolepé rekultivaci. Emil Juliš nevěřil vlastním uším, vypnul proto magnetofon a zeptal se: "Pane profesore, vy tomu, co říkáte, věříte?" Pan profesor bez zaváhání přitakal a i při vypnutém magnetofonu plynule pokračoval. Své vizi skálopevně věřil. Naše tehdejší posezení, stimulované Chrámeckým divochem (vínem z Chrámců u Mostu), se značně protáhlo. Točilo se kolem utopií a jejich neblahých důsledků.

ZKRESLUJÍCÍ MOC ŠIROKÉHO KONTEXTU
Matěj Spurný svůj badatelský záměr představil jako pokus porozumět myšlenkovému světu lidí spoluvytvářejících dějiny socialistického československa v éře industriální modernity. Jeho kniha má důkladně promyšlenou a široce rozprostřenou strukturu, s tematickými okruhy oscilujícími mezi lokálními a obecnými dějinami. Výměnu starého Mostu za miliony tun uhlí a vybudování Mostu nového řadí do souvislosti s modernitou a s utopickými představami, spojenými s "vědecko-technickou revolucí". Konstatuje, že tohle všechno bylo příznačné jak pro komunistický, tak i pro kapitalistický svět. Opakovaně zmiňuje Le Corbusiera, Most se prý nějak podobá jeho indickému Candígarhu, dojde i na Tomáše Baťu a Zlín. Nic proti tomu, jenže obecná idea je jedna věc, a konkrétní výsledky druhá. Modernita byla sice důležitým faktorem, při zacházení s Podkrušnohořím ale vždy rozhodoval technokratický přístup pohrdající "měkkými" hodnotami, které se nedají ani spočítat.
O zničení starého Mostu soudruzi definitivně rozhodli v roce 1964. Uchráněna zůstala jen vilová čtvrť, pod níž není uhlí. Osud starého Mostu se stal součástí devastace severozápadních Cech povrchovou těžbou, která se stupňovala od počátku čtyřicátých let minulého století a během pěti desetiletí pohltila rozsáhlé kusy krajiny. Teprve po roce 1989 se objevil seznam více než stovky zničených sídel. Lidé z odepsaných míst zpravidla mířili do městských paneláků. V roce 1930 měl Most 57 000 obyvatel, o dvacet let později o zhruba 10 000 méně. Menší část žila v historickém jádru (uzavřeném dříve hradbami), lidnatější byla sociálně diferencovaná předměstí. Na jedné straně města se rozprostřely ulice s činžáky, na druhé straně vyrostla vilová čtvrť. Během čtyř desetiletí po roce 1950 Most takřka zdvojnásobil počet svých obyvatel, v roce 1990 jich měl 90 000. Starý Most byl proti tomuto kolosu nepatrný, jeho historicky cenné jádro stálo na patnácti hektarech.
Nový Most zkrátka nenahradil jen Most starý, byl mnohem rozsáhlejším útvarem, který absorboval lidi z širokého okolí a vtahoval další a další pracovní síly z různých koutů Československa. Spojitost s modernitou, zdůrazňovaná Matějem Spurným, patřila po jistý čas k dobové atmosféře a částečně ovlivňovala některé z lidí, kteří rozhodovali. Méně rozsáhlé analogie k novému Mostu najdeme v dalších městech severozápadních Čech, jen jejich historická jádra měla to štěstí, že nestála na uhlí. Jeden z příkladů nabízí Chomutov, kde dokonce jako vzor skupiny novostaveb bývá připomínán Le Corbusier a jeho dům Unité d'habitation.
K argumentům "pro" zničení starého Mostu vždy patřil bídný stav jeho budov, zejména bytového fondu. Příčina je jasná, do obnovy stavební podstaty historického města už od čtyřicátých let nesměřovaly žádné investice. Ospravedlňování zániku starého Mostu tímto způsobem je proto zvrácené, v podstatě se snaží pochopit chování, které bývá šmahem přisuzováno takzvaným nepřizpůsobivým. Docela podobně se ostatně ve stejné době podařilo devastovat některá další z českých historických měst. Jen pro úplnost dodejme, že u starého Mostu lze danou otázku obrátit, uvnitř městského jádra (toho v částečně dochovaných hradbách) totiž po polovině 19. století přibylo jen několik málo novostaveb. Množství domů si proto uchovalo středověkou a časně novověkou podstatu, která by umožnila hodnotnou rekonstrukci. Na tuto skutečnost upozornil teprve stavebně historický průzkum vedený Václavem Menclem v letech 1965 až 1969.

OHLEDUPLNOST K DĚDICTVÍ MINULOSTI?
Bourání starého Mostu začalo už v roce 1965, a předešlo tak začátek Menclova průzkumu. Tři roky poté zmizel kapucínský klášter, po němž zůstala jen velmi skromná dokumentace a Mostecká madona (a ovšem i báseň Karla Tomana Vzpomínka z Mostu). Archeologický výzkum starého Mostu byl zahájen teprve v prosinci 1970, pod tlakem příprav na přesun děkanského chrámu. V dubnu 1971 ale archeologické odkryvy v chrámovém interiéru na dlouhé tři měsíce ustaly. O zcela bezprecedentním kroku rozhodl profesor Jan Filip, ředitel Archeologického ústavu ČSAV v Praze (na str. 244 zaměněn s Otou Filipem). Vše spěchalo, chybělo ale financování archeologického výzkumu, proto tak razantní ředitelské rozhodnutí. Dlouhodobé řešení přinesly až mezirezortní dohody z let 1972-1973.
Pokud v knize nalistujeme strany 243-245, naskytne se nám takřka idylický obraz činorodého ruchu. Dočteme se o památkářských a archeologických výzkumech, ale také o bádání etnologů a folkloristů, historiků umění, sociologů. Od šedesátých let byl prý při likvidaci starého Mostu silně zastoupený důraz na podrobnou a systematickou dokumentaci. (...) Umírající město bylo zkrátka jedinečným objektem, na němž si humanitní a společenské vědy mohly vyzkoušet techniku vlastní jinak zejména biologii a medicíně; totiž pitvu. Normalizačnímu režimu jsou přisouzeny netušené ctnosti, dozvídáme se například, že důraz na ohleduplnost ke stopám minulosti a vědomí paměti nebyl vyloučen či tabuizován, ale právě naopak.
Nezbývá než se zastavit u konkrétních příkladů. Václav Mencl a jeho kolektiv za svůj průzkum dostali Cenu města Mostu, jejich elaborát ale skončil v šanonech úředníků, publikace se nikdy nedočkal. Mohl se stát alarmujícím upozorněním a podnětem k další poznávací činnosti, ta ale zjevně nebyla žádoucí. Byl vydáván za definitivní vyřešení problému, několik stránek strojopisu mělo důlní předpolí zbavit stavebněhistorické zátěže. Následovat měly jen transfery vybraných stavebních částí. Demolice starého Mostu ale brzy ukázala, že dochází ke katastrofálním ztrátám informací. Potřebu hloubkového stavebního průzkumu však zdůrazňovali jen archeologové, krajské středisko památkové péče respektovalo stanovené čáry. Teprve v roce 1976, kdy už značná část města zmizela v důlní jámě, se otevřela cesta přijatelnému řešení. Především zásluhou Tomáše Velímského, vedoucího mosteckého archeologického pracoviště, se díky vehementní podpoře Dobroslava Líbala podařilo do Mostu přivést Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO). Po dvanácti letech bourání se rozběhlo to, co mělo být samozřejmé už od počátku. Pavel Zahradník začal s místopisem historického jádra Mostu, ve dne v noci vysedával v městském archivu, jehož pracovníci už souběžně všechno balili ke stěhování. Na hloubkový průzkum ještě stojících staveb se vrhl Jan Muk, odborník jedinečný a nepřekonatelný. Teprve tehdy, když už půlka městského jádra byla pryč, vznikaly úplně elementární podklady, totiž kvalitní zaměření domů a jejich fotodokumentace. A pokračování? Ani rozsáhlé a bohatě dokumentované výsledky SÚRPMO se dodnes nedočkaly publikace. Přijatelné řešení se rýsuje teprve nyní, čtyřicet let po zahájení průzkumů.
Naše paměť ráda uchovává jen části zbavené někdejších souvislostí, a tak v obecné mysli osud starého Mostu překryl devastaci severozápadních Čech, zničení starého Mostu překryl unikátní transfer děkanského chrámu, transfer dnes leckdy překrývá až neskutečnou krásu této památky. Přesunu mosteckého chrámu věnoval Matěj Spurný pozoruhodnou kapitolu, stranou kupodivu zůstal výklad dlouhé pauzy po úspěšném a spektakulárním transferu. Chrám totiž na nové místo přicestoval v září 1975 a otevření se dočkal po třinácti letech. Dlouhé roky v jeho okenních otvorech vlály cáry igelitu a nic, vůbec nic se nedělo. Podle nás pomlouvačů se důležitou hybnou silou stal dokument západoněmecké televize o nejdražším holubníku na světě. Mocní soudruzi měli problém, technický zázrak přestěhoval vzácnou památku, na místě určení ale zas našli kostel, k tomu katolický. Začal zápas o ještě přijatelný chrámový mobiliář, dlouho byl odmítán barokní oltář. Z odstrašujících důvodů je možná škoda, že se neprosadil nápad snaživců, kteří místo oltáře navrhovali balvan uhlí.

NEJEN VYKOŘENĚNÍ
Čím ale vzniká rozdíl mezi výkladem Matěje Spurného a tím, co vyplývá z předešlých příkladů? Příčinu spatřuji v metodě. Podle citačních odkazů se autor opřel o dobové dokumenty úřední povahy a o jejich vznešené, leč prázdné fráze. Místo barev blízkých skutečnosti se proto uplatnily stopy šminek, které za normalizace poznamenávaly snad všechny úřední dokumenty a někdy i odborné texty. Vzpomínky různě zaujatých a zapomnětlivých pamětníků mají pramalou hodnotu, pokud ale kniha Matěje Spurného vychází v roce 2016, měl by rozhodující ukazatel bádání o starém Mostě spočívat v řadě publikací, a samozřejmě i v atraktivní a hojně navštěvované muzejní expozici. V archeologické bilanci pořád ještě chybějí důležité položky a konstatoval jsem už, že bilance památkové péče je tristní. Osud transferů architektonických částí, malovaných stropů a tak dále zahaluje pesimistická mlha. Další obory, které Matěj Spurný vyjmenoval, možná bádaly v režimu utajení, každopádně nic nenasvědčuje tomu, že by se jejich výsledky staly živou součástí společenského diskurzu. O muzejní expozici se dnes znovu mluví, uvidíme, jak to dopadne.
Předchozí poznámky nemíří k jakési evaluaci oborů, které tak či onak vstoupily do mosteckého epilogu. Domnívám se, že vedou k odlišným závěrům, než jaké nabídl Matěj Spurný. Představitelé normalizačního režimu si uvědomovali, že likvidace starého Mostu se musí nějak vypořádat s kulturním dědictvím, především s památkami stavebními a archeologickými. K tomu po prvotním otálení uvolňovali určité finanční částky a stanovovali nějaké časové lhůty, v žádném směru však neoplývali přehnanou velkorysostí. Stáli o "odstranění památkového břemene", prezentace výsledků nebyla podstatná. Spolu s převodem peněz na výzkumy končily starosti s kulturním dědictvím. Pokud archeologové svépomocí připravovali výstavy, nikdo jim nebránil, ale nikdo je ani nepodporoval. Dialog s širší veřejností o mizejících kulturních hodnotách nepatřil k prioritám režimu.
Matěj Spurný se samozřejmě zabývá i postojem, který k likvidaci starého Mostu zaujímali jeho obyvatelé. Zdůrazňuje dva nesporně významné faktory: často bídný standard bydlení ve starém Mostě a chabý vztah místních lidí k jejich stávajícímu bydlišti, známý "princip Sudety". Dlouhá léta jsem přesvědčen, že přílišným důrazem na tyto činitele si dané téma zjednodušujeme. Jako třetí závažný faktor bych si dovolil doplnit banalizaci ničení v severozápadních Čechách. Během let jsem na Mostecku vyslechl řadu rozhovorů, v nichž příchozí žasli nad zkázou všeho kolem a místní s nemenším údivem odpovídali: To je tady přece normální. Čtvrtý a úplně nejdůležitější faktor pak spočívá v nekompromisní síle státu a důlních společností. Působnost obou těchto faktorů si Matěj Spurný uvědomuje a zaznamenává i případ Libkovic, s nímž skončila iluze, že spolu s rokem 1989 u nás síla technokratických principů nějak ochabla.
Projekt Matěje Spurného vstoupil na teritorium, kde chybějí specializované studie. My, kteří jsme aspoň listovali Kulturním kalendářem Mostecka, se asi shodneme na tom, že postrádáme studii o kulturním životě v Mostě v šedesátých letech. Nechodilo se tam za odměnu, a snad právě proto se v Mostě sešel pozoruhodný okruh lidí, v mimopražském srovnání dosti výjimečný. Matěj Spurný poněkud nepatřičně zdůrazňuje Josefa Sudka (jehož na Mostecko na pár dní přivedl malíř Bohdan Kopecký), skutečné hybatele místního kulturního života bychom našli v řadě pozoruhodných osobností. Spolu s Kopeckým zasluhuje zmínku například Dalibor Kozel (1921-1982). V roce 1970 stačil ještě vydat svůj překlad Paramýtů Maxe Ernsta, pak už se stal terčem normalizačních likvidátorů. Připomínám to ze dvou důvodů. Obraz starého Mostu a Mostecka jen s různě sesypanými a vykořeněnými lidmi prostě nesedí, byla tam i mimořádná intelektuální elita. Normalizace tuto elitu okamžitě rozdrtila a nastolila režim, jenž mimo jiné zajistil bezkonfliktní naplnění likvidačních záměrů. Znovu se roztočila obrovská energetická spotřeba a nezměrné plýtvání. Navíc byly okamžitě kriminalizovány sebemenší krůčky k občanské společnosti. Šílený nápad likvidace významného historického města by se možná zrodil leckde, k jeho naplnění ale čas normalizace v Československé socialistické republice nabídl optimální předpoklady.
Starý Most zmizel, zmizelo i vytěžené uhlí. Zůstaly jen problémy, které s sebou dodnes vlečeme. Kniha Matěje Spurného se zabývá naléhavými tématy, diskutuje a k diskusi provokuje. Nepřináší povznášející čtení. Poukazuje na setrvačnost technokratického myšlení a omezené možnosti obrany "měkkých" hodnot. Snad všechny argumenty proti technokratické zvůli byly už dávno a přesně formulovány, nezbývá však, než je znova a znova opakovat.

Jan Klápště, Dějiny a současnost, č. 7/2016, str. 48-51

Jan Klápště (nar. 1949) je archeolog, nyní pracovník Archeologického ústavu AV ČR a vedoucí Ústavu pro archeologii FF UK. Od roku 1972 se podílel na výzkumu města Most a jeho zázemí.


Mezi utopií a provizoriem
Historik Spurný popisuje jeden z nejpříznačnějších příběhů novodobých dějin

Otázku, proč se část společnosti dodnes silně identifikuje s érou socialismu, lze jistě odbýt slovy ve smyslu "nikdy se nevrátí pohádka mládí". Ale lze také hledat odpověď vážně. Za důvod ostalgie pak můžeme označit vzdor vůči "informační neuspořádanosti" dneška a sentiment po době, která naordinovala masám identitu pokrokové společnosti, jež vědecky buduje nový sociální, technologický a estetický řád světa.
Právě z pohledu socialistické modernity, jejích proměn a srovnáním se Západem historik Matěj Spurný ve studii Most do budoucnosti popisuje jeden z nejpříznačnějších příběhů našich novodobých dějin. Destrukci živého a zároveň kulturně a historicky cenného města Mostu kvůli hnědouhelnému podloží - a jeho opětovnou výstavbu opodál.

Laboratoř šťastných zítřků
Spurného práce představuje jeden z nejkomplexnějších příspěvků k uvažování o normalizaci. Především celý "socialistický experiment" nahlíží v širším záběru - jako součást poválečného uvažování, které bylo vlastní i západním demokraciím. Víc než na represivní charakter socialistického stranostátu se tak Spurný soustředí na to, na čem zakládal svou legitimitu, s níž prosazoval i značně kontroverzní rozhodnutí - tedy na jeho vizionářství. Normalizaci pak autor interpretuje jako tzv. reflexivní modernitu, kdy se součástí dobového diskurzu stávají další, nejen objemově hospodářská hlediska, ale například i ochrana přírody a památková péče - což byl opět ozvuk západního trendu.
Spurného kniha přesto fascinuje především tam, kde autor pracuje spíše s fakty než teoriemi. Zkázu starého Mostu dává do souvztažnosti už s průmyslovou revolucí, jež prosperitu lidstva podmiňuje dostatečnými zdroji fosilního paliva a technikou, která se stává jedním z hlavních činitelů dějin. Další vrstvy identit tuto původní, převážně německou a industriální, následně překrývají či rozšiřují. Severní Čechy - mimo jiné význačné místo selektivní historické paměti éry socialismu, viz například mostecká stávka - se tak postupně staly tím, co autor zmiňuje v názvu: laboratoří. Místem, kde se přetváří podoba českého pohraničí tak, aby popřela starý romantizující svět počínaje vysídlením Němců a osídlením nově příchozími z často kulturně zaostalých oblastí. A dala vzniknout "zemi, kde zítra již znamená včera".
Spurný výborně popisuje například krach asimilace romského obyvatelstva, které překáželo i režimu zakládajícímu si na lidovosti. Rámce mosteckého příběhu však rozšiřuje až na hranici rozmělnění. Nejpatrněji v kapitolách věnovaných architektuře. Jestliže si mnohé modernistické architektonické počiny přes dílčí nefunkčnost uchovaly značnou, až futuristickou působivost, o Mostu to říci nelze. Ten spíše než utopická architektura formovala dobová stavební praxe se všemi svými subdodavatelskými a organizačními problémy. Navíc už původní plán měl spíše konzervativní podobu, ač i ta byla oproti výsledku velkorysá.
Pro Mostečany také celý experiment znamenal podstatnou část života v provizoriu - navzdory tomu, že panelová výstavba pro mnohé znamenala výrazné zlepšení kultury bydlení.

Skutečnost a sen
Přesto se Spurný těmto okolnostem téměř nevěnuje. Autorova převážně teoretizující optika pak historickou interpretaci až redukuje na fráze splývající s dobovým slovníkem: "Pro klasický kapitalistický konzumerismus charakteristický fetiš výběru, snadné dostupnosti či estetiky prodeje tu nahrazuje materiální dostatek jako součást všeobjímající péče socialistického státu garantovaná ve stejné míře všem." Jenže taková srovnání vykazují značnou působivost pouze za předpokladu, že se odhlédne od jejich praktického naplňování: centrální plánování a orientace na těžký průmysl generovaly neřešitelné problémy i se zásobováním běžnými komoditami, natož aby zajistily dostupnost zboží s přidanou hodnotou, které by se oním fetišem vůbec mohlo stát.
Podobně zavádějící je hodnocení reflexivní moderny, která by se časově kryla s normalizací. Právě kritika (či reflexe) nastupující v šedesátých letech byla konzervativci záhy znemožněna. Environmentální obrat - který dokládá zájmem o ochranu přírody a památek - je v ČSSR proto jen potěmkinovskou vesničkou. Vysazují se tisíce růží, ovšem chemičky a elektrárny znečišťují nerušeně dál. V této souvislosti se také zapomíná na hlavní ukazatel socialistického hospodaření: hrubý objem výroby, který ovšem blokuje jakoukoli úspornost ekologickou i ekonomickou.
Důležité je rovněž to, že environmentální iniciativy nevycházejí z establishmentu, pro ten jsou jen komplikací, ale z expertních a intelektuálních kruhů s omezenou mocí. Naopak perestrojkové kádry si stále častěji osvojují zcela odlišné pragmatické a individualistické chování - jakousi mentální bázi pozdějšího transformačního neoliberalismu.
Spurný také několikrát zmiňuje sovětské vítězství v dobývání vesmíru jako argument pro přetrvávající vědeckotechnický optimismus, ale hodilo by se spíše připomenout havárii v Černobylu a pokus o její utajení. Podobný cynismus tehdejšího režimu vykazuje i vyplácení tzv. rakevného za špatné životní prostředí, kterému Spurný rovněž nevěnuje pozornost tomu, že stěhování děkanského kostela popřelo smysl památkové péče a mělo spíš megalomansky demonstrovat technickou vyspělost socialistického Československa.
Kniha tak pojmenovává mnohé myšlenkové souvislosti socialistického experimentu i v kontextu Západu, ovšem bez ohledu na to, jak klopotná socialistická praxe zmiňovanou modernitu fatálně deformuje. A pokud se na vše díváme pouze ideovým prizmatem zbaveným "banálních faktografických nečistot", pak jako by "inženýři lidských duší" nabývali i lidskou tvář. Nakonec se tak nelze zbavit dojmu, že ostalgie se nevyhýbá ani intelektuálům.

Eva Klíčová, Respekt č. 38, 19.-25. září 2016, str. 46


Autorova práce je podložena pečlivým studiem pramenů a vychází z idealistických pohnutek, které se ale pojí s přehnaným schematismem. Zánik jednoho cenného města autor zmapoval poctivě a záslužně. Poučení, které z něj chce odvodit, je však poněkud barvotiskové.

„Lidské stále ustupovalo ekonomickému, a nakonec to nebylo ani lidské, ani ekonomické.“ Kritická kniha o zkáze starého Mostu

„Příští generace nás možná označí za barbary, kteří zničili krajinu (a) srovnali se zemí kdysi bohaté české historické město, které se řadilo mezi třiceti královskými městy v Čechách k deseti nejpřednějším.“ Tato varovná slova o starém (a novém) Mostu publikoval roku 1970 novinář Stanislav Ráček (1938–2014). A poměrně dobře vyjadřují i názor historika Matěje Spurného (*1979), který o pohnutých osudech tohoto severočeského města nedávno publikoval obšírnou knihu s názvem Most do budoucnosti: laboratoř socialistické modernity na severu Čech.

Na základě prozkoumání dostupných archivů i dobového tisku v ní vypráví příběh zániku města. Tvrdí, že k rozhodnutí o jeho zbourání došlo v letech 1960–1962. Do starého města se tedy přestalo investovat a lokalita se postupně měnila v oblast s vysoce nadprůměrnou kriminalitou, dokonce v „Divoký západ“ severních Čech. Existenciální atmosféra města postupně ničeného velkorypadly měla minimálně do konce 60. let inspirativní vliv na tamní kulturní život. Souběžně už ale probíhala postupná demolice, které započala roku 1965. Občas při ní docházelo ke kuriózním až nebezpečným příhodám. Například k objevení zapomenutého muže, který po ranním probuzení s překvapením zjistil, že dům, v němž spal, se právě bourá. (Na vině byla žena, u které onen nešťastník coby neevidovaný podnájemník žil a která se do nového, panelového bytu chtěla stěhovat bez něj.)

Ozývaly se ovšem i kritické hlasy protestující proti ničení starobylého města, a to i od slavných osobností jako literární kritik Vladimír Karfík nebo historik František Šmahel. Roku 1968 Olga Hníková a Ludvík Losos odsuzovali triumf technokratů, kteří ve jménu rentability a pochybných krátkodobých efektů ničí hodnoty vytvářené po staletí: „Lidské stále ustupovalo ekonomickému, a nakonec to nebylo ani lidské, ani ekonomické.“ Osudky sklízela také nová panelová výstavba, jež starý Most postupně nahrazovala, coby „hnusná nakupenina lajdáckých staveb“.

Protesty se ale ukázaly jako marné, takže vědcům nezbývalo než alespoň rychle provést záchranný archeologický výzkum před úplným zničením staré zástavby. Umírající město se tehdy podle Spurného stalo jedinečným předmětem, na kterém si humanitní vědci mohli vyzkoušet techniku vlastní spíše biologii a medicíně: pitvu. Jen několik drobnějších architektonických prvků, jako morový sloup a kašna s plastikou lva, bylo zachráněno a přeneseno na nové sídliště. A především pak byl roku 1975 s velkou publicitou po kolejích přesunut kostel Nanebevzetí Panny Marie. Nákladnou a technicky náročnou operaci autor popisuje především jako propagandistickou akci, jejímž prostřednictví se režim snažil budovat pověst Československa jako státu technologicky vysoce vyspělého, dbajícího současně o své kulturní dědictví. Za peníze vydané na přesun chrámu si chtěli vedoucí představitelé „koupit“ posílení legitimity komunistického systému.

Příběh zkázy starého Mostu autor zasazuje do širšího kontextu „produktivismu a technokratismu, sdíleného v poválečných dekádách velkou většinou Evropanů“, stejně jako modernistických vizí racionálně plánovaných měst. Komunisté se zde podle autora ukázali být „škůdci“, neváhající fyzicky likvidovat vlastní zemi, ale o mnoho vyšší mínění nemá autor ani o konkurenčním politicko-ekonomickém systému. Ve srovnání komunistického a kapitalistického přístupu k devastaci krajiny shledává Spurný více paralel než rozdílů. Spíše než o zásadní rozdíly šlo o fázové posuny, takže například v SRN se životní prostředí v letech 1950–1970 zhoršovalo rychleji než v NDR. Negativní trendy u nás podle autora vítězí i po roce 1989: „Stoupenci ohleduplnosti k měkkým faktorům života prohrávali jednu bitvu za druhou: od Temelína až po pražské Palladium.“ A rozhořčuje se: „Cítíme, že žijeme v jiném světě, než v jakém vyrůstali naši rodiče. O to více se podivujeme, že zároveň stále prohráváme v bitvách, jež přece už dávno měly patřit minulosti.“

Autorova práce je podložena pečlivým studiem pramenů a vychází z idealistických pohnutek, které se ale pojí s přehnaným schematismem. Příliš černobíle hodnotí Spurný třeba Temelín. Bylo by jistě pěkné užívat jen obnovitelné zdroje (a je to jeden ze vzdálených cílů), ale za stávající situace se zřejmě bez atomové energie neobejdeme, zvláště když autor souběžně odsuzuje i možné prolomení těžebních limitů. Co se týká nového Mostu, některé autorovy dramaticky formulované věty vzbuzují dojem, že je v jeho okolí příroda nadobro zničená. Tak tomu ale není, naopak. Někteří geologové a biologové dokonce upozorňují, že pokud budou lokality po bývalé těžbě ponechány spontánnímu vývoji, do dvaceti let tam samovolně a bez jakýchkoli nákladů vznikne území s parametry přírodní rezervace. Biologicky snad i různorodější, než byla předchozí kulturní krajina.

Souhlasíme s autorem, že komunisté se skutečně ukázali být pro obyvatele Československa v mnoha ohledech „škůdci“. Ovšem v případě budování sídlišť, která se stavěla zdaleka nejen v socialistických státech, je jejich úloha méně jednoznačná. Ekolog Erazim Kohák, hrdě se hlásící k tomu, že žije na „panelovém“ Jižním Městě, patří k těm, kteří protestují proti slovnímu spojení „komunistická sídliště“; šlo podle něj o sídliště, která tehdejší stát stavěl pro lidi, kteří chtěli lépe bydlet. Pokud se v anotaci recenzované knihy píše, že se nový Most, který vzbuzoval veliká očekávání, nakonec stal „symbolem úpadku i bezohlednosti československého státního socialismu“, by se dal hodnotit i jako projev neúcty k jeho současným obyvatelům, kteří „betonové město“ zalidnili a naplnili svými životy. Spurného pohled trochu přehlíží to, jak se na situaci v současnosti dívají právě oni: podle průzkumu z roku 2008 kupříkladu možnosti tamního kulturního vyžití hodnotilo 12,2 z nich dobře, 38,7 spíše dobře a jen 27,1 spíše špatně; možnost trávení volného času dobře 15,2 a 44,7 spíše dobře. Ještě pozitivnější odpovědi se týkaly možností sportovního vyžití. Naopak výrazně horší a méně optimistická čísla vyšla při otázce po vztahu k jejich vlastnímu městu.

Zánik jednoho cenného města autor zmapoval v každém případě záslužně. Poučení, které z něj chce odvodit, je však poněkud barvotiskové, aktualizace historie a její ideologické vytěžování problematické. Koneckonců kvůli naší potřebě energie zanikla i spousta jiných hodnotných lokalit, například při budování přehrad; cynik by možná dokonce poznamenal, že při srovnání s mnoha obcemi v Sudetech, jež byly zničeny zcela bez předchozí dokumentace a po nichž se často nedochovalo kromě fotografií odsunutých obyvatel nic, dopadl Most ještě relativně dobře. Přitom by se dal vyprávět i zcela jiný příběh: o cézurách i kontinuitě, o zánicích a regeneracích. Po zničení předchozí krajiny, která ovšem nahradila ty předešlé, se příroda obnovuje a vytváří se krajina nová. A také život v domech, které stojí nedaleko od starého německého Brüxu, pokračuje, jak říká název knihy, skutečně do budoucnosti. Jaká bude a jestli přitom „Mosťané“ jednou přijmou město zcela za své, záleží hlavně na nich. To už je ale námět na jinou knihu, snad povzbudivější.

Jan Lukavec, www.iliteratura.cz, 20. 9. 2016


Most do budoucnosti vede do prázdna

Monografie architektonického a urbanistického experimentu ze severu Čech odhaluje destruktivní aspekty socialistické utopie i myšlenkovou bezvýchodnost dneška.

Monografie Matěje Spurného Most do budoucnosti. Laboratoř socialistické modernity na severu Čech se sice zabývá historií jednoho města, je ale důležitá v mnohem širším ohledu. Patří k prvním rozsáhlejším a pro širší veřejnost knižně vydaným výsledkům takového studia období státního socialismu, které bere vážně „socialismus jako myšlenkový svět“ (tak se nazýval česko-německý týmový výzkumný projekt, jehož se autor účastnil a jenž pomohl vytvořit potřebné myšlenkové rámce takového studia). Historický výklad v tomto případě není ideologickým bojem s „totáčem“ a zvolené téma spadá do takzvaných sociálních dějin každodennosti. Nezabývá se modelovými činy morálních vítězů nebo záporných hrdinů, nýbrž zjednává analytický odstup a kritické porozumění pro zkušenost většiny.

Na okraji těžební jámy

Matěj Spurný učí na jedné ze tří historických kateder Filozofické fakulty Karlovy univerzity a podílel se na výzkumu její historie v době normalizace, zároveň pracuje i v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. V jeho bibliografii najdeme více položek publikovaných v zahraničí než u nás. Spurného doktorská práce o menšinové politice v pohraničí po válce a v padesátých letech Nejsou jako my vyšla v roce 2011 nákladem sdružení Antikomplex – hnutí proti xenofobii, k jehož zakládajícím členům patřil a které se věnuje vzdělávání dětí a mládeže v otázce nuceného vysídlení Němců.

Nově vydaná kniha se zabývá dějinami severočeského města Most (Brüx) od druhé světové války do jeho zboření a nahrazení městem novým. Most začal být zanedbáván už před válkou, kdy se ukázalo, že cenné sloje uhlí, z nichž pocházel jeho rozkvět, jej mohou zničit. Vyhnání Němců, kteří tvořili bohatší měšťanskou vrstvu, oslabilo vazbu zdejších obyvatel k hodnotám domova. V sedmdesátých letech byl starý Most zbourán a nedaleko postaveno nové město, kam se lidé postupně stěhovali, i když bylo plně dokončeno až koncem let osmdesátých. Namísto Mostu jako místa paměti dělnického hnutí, kde byla v roce 1932 největší krvavě potlačená stávka, se ústředním symbolem stal technický výkon při téměř kilometrovém přesunu pozdně gotického kostela Panny Marie na okraj těžební jámy.

Výklad v knize není strukturován jako prostá chronologická posloupnost, která podle zvolené perspektivy autora umí tak dobře sugerovat nevyhnutelné spění k nějakému cíli. I když samozřejmě je nutné postupovat od staršího k novějšímu dění, Spurný splétá text z různých interpretačních rámců. Zabývá se sociálním rozměrem dolování uhlí v centru podkrušnohorského regionu již od osmdesátých let 19. století, souvislostmi vysídlení a dosídlení Sudet i technokratickým a produktivistickým myšlením. Zdůrazňuje sociální modernizaci, která našla výraz v architektonických utopiích nových, čistých a zdravých měst pro pracující, všímá si památkové péče i nástupu ekologické kritiky. Každou z těchto okolností přitom důsledně kontextualizuje s děním v jiných zemích a s dlouhou tradicí socialistického myšlení i praktických snah o zlepšení života pracujících. Pro čtenáře mimo odborný okruh historiků soudobých dějin je pak hlavním překvapením zjištění, jak samozřejmě bylo dění v Československu v době státního socialismu souběžné s děním na kapitalistickém Západě. Z hlediska historičky umění bych mohla kritizovat povrchnost rozsáhlé kapitoly o architektonické a urbanistické moderní utopii. To je ovšem vždy riziko jakéhokoli transdisciplinárního přístupu, který je přitom nezbytný pro pochopení tak komplexního jevu, jakým je náhrada historického města městem úplně novým.

Extrémní kulturní čin

Za zásadní přínos Spurného knihy je třeba považovat metodologické příspěvky k naléhavé otázce, jak myslet socialistické Československo od padesátých do osmdesátých let. Způsob, jakým autor pojednává o Cikánech/Romech, stejně jako klíčové téma hlubokého spojení legitimity diktatury KSČ s vyhnáním Němců, lze dobře pochopit až po přečtení předchozí autorovy knihy o menšinách. Naproti tomu nové a objevné jsou zde úvahy o specifické povaze vzniku diskursu reflexivní modernity (jinak řečeno postmoderny) v podmínkách československé perestrojky.

Základní osou Spurného uvažování je hledání zdrojů legitimity pro tak extrémní kulturní čin, jakým je zrušení a úplné fyzické zničení významného regionálního centra s historií od 13. století. Autor nenechává čtenáře na pochybách, že to považuje za brutální barbarství, nedovolí mu ale, aby se spokojil se znechucením a odporem vůči pachatelům. Myšlenkový svět sociální a socialistické modernity byl nesen vírou v technologický pokrok, který přináší osvobození, ozdravení a lepší život pro všechny, byť si za to vybírá daň v podobě destrukce, zprvu pociťované jako estetická a později jako ekologická deprivace.

Tento rozpor je v dnešní situaci krachu neoliberalismu a klimatické změny ještě vyhrocenější než před koncem 20. století, žijeme v něm a nemůžeme se mu vyhnout. Závěr knihy nás uvádí do truchlení nad modernitou, jejíž utopie se realizovaly možná technicky, ale propadly sociálně. Rozklad československého státního socialismu je jen součástí velkého vystřízlivění z toho, že oběti modernity byly příliš velké a cosi podstatného se zřejmě nevratně zničilo. Most do budoucnosti vede do prázdna.

Milena Bartlová, www.a2alarm.cz , 14. 6. 2016
Autorka je historička umění a vysokoškolská profesorka.


Demolice starého a výstavba nového Mostu představuje pro kulturně historickou paměť naší země hluboké trauma. Toto konstatování už dnes nejen v rámci společenských věd patří mezi ohraná klišé. Je proto zarážející, že se dosud s tímto traumatem nikdo zevrubněji - tedy skutečně věcně a nesentimentálně - nepokusil vypořádat a představit celé téma v širších souvislostech. Překvapuje to tím víc, že některé obory, jako například památková péče, demolici historického Mostu dodnes živě prožívají jako své stavovské memento. Proto nelze než přivítat skvělou monografii historika Matěje Spurného, a to tím spíš, že nejde jen o "splnění povinnosti" vůči významné tragické kapitole našich kulturních dějin, ale skutečně o výborně napsanou a z hlediska poznání naší novodobé historie mimořádně přínosnou knihu.
Krom suverénně zvládnutého "historického řemesla" (informační nabitost, korektní a bohatá práce s prameny a literaturou, promyšlená struktura výkladu a jeho srozumitelnost) patří mezi hlavní hodnoty práce celkový zvolený přístup - aniž by ztratila jasné hodnotové ukotvení, je kniha velmi věcná a nepředpojatě předkládá čtenáři vysvětlení a širší souvislosti i u těch událostí a rozhodnutí, které jsou z dnešního hlediska - jistě právem - kritizovány a odsuzovány. Osud Mostu tu není představen jako primitivní produkt totalitní zlovůle, ale jako výslednice dobových historických zkušeností, dosažených vědeckých poznatků, ale i představ o světě, nadějí a snů. Díky tomuto nepředpojatému a v širším kontextu ukotvenému přístupu se v knize daří zobrazit daleko víc než jen příběh zkázy a znovuzrození jednoho konkrétního města - jde také, jak ostatně přiznává podtitul, o obecný příběh modern(it)y a jejích proměn ve 20. století a na druhé straně o konkrétní příběhy jednotlivých aktérů, kteří se na zániku a vzniku města podíleli, politiky počínaje, památkáři konče.
Mezi tyto "širší okolnosti" mosteckého příběhu patří i několik témat spadajících do oblasti dějin umění. Z pozice kunsthistorika lze nicméně práci Matěje Spurného hodnotit pouze do určité míry. Jde totiž především o historickou monografii, v jejímž příběhu hraje umění a architektura jen jednu z rolí a to zdaleka ne hlavní. Přesto lze konstatovat nejen to, že autor zachází s uměleckohistorickou problematikou korektně, ale dokonce že i v této oblasti otevírá (a diskutuje) nová a mimořádně důležitá témata.
Uměleckohistorické oblasti se kniha dotýká zejména ve dvou rovinách. První se týká problematiky urbanismu a architektur/ nového Mostu a jejich vazeb na soudobé modernistické zahraniční umělecké koncepce (zejména kapitola Utopie). O těchto pasážích platí, že autor se vědomě (a zcela pochopitelně) na čistě uměleckohistorickou půdu nepouští, nepokouší se o podrobnější urbanistické nebo architektonické analýzy a koncepce dobových urbanistů a teoretiků architektury uvádí především jako součást širších dobových úvah o ideální podobě lidského soužití ve městech. Z hlediska výkladu je zvolená proporce adekvátní, obsahově jde o pasáže korektní, a přestože z kunsthistorického hlediska text nic nového nepřináší (ani nechce), jsou pro historika umění zvolená perspektiva a zasazení dobře známých projektů a tezí do širších souvislostí osvěžující a podnětné.
Druhá zásadní pasáž, která souvisí s dějinami umění, se týká rostoucího hnutí za záchranu Mostu a související role státní památkové péče (jde zejména o podkapitolu Na obranu starého města). Zde kniha nevyhnutelně vstupuje na půdu dějin a částečně i teorie památkové péče. Činí to nicméně způsobem, který je nesmírně podnětný. Nejde jen o to, že v této míře podrobnosti dané téma u nás dosud nikdo nezpracoval. Některé otázky jsou u nás dokonce v představené hloubce diskutovány vůbec poprvé a nabídnuté odpovědi jsou jiné, než jaké nabízí se všeobecně sdílený diskurs. Příkladem je pasáž o rozdílných kořenech památkového a environmentálního hnutí, která přesvědčivě vyvrací u nás silně zakořeněnou tezi, že památková péče a ochrana přírody jsou blízcí souputníci a tvoří dvě strany téže mince. Jde o jedno z míst, kde má kniha velký potenciál vyvolat v rámci konkrétního oboru živou debatu a nastartovat jeho potenciální zajímavou reflexi. Je sice škoda, že k ní památková péče nedospěla sama, ale to je koneckonců možné brát jako další potvrzení o kvalitě hodnocené knihy.
Kniha je podle mého názoru skvělá a záslužná nelze než jí přát, aby měla úspěch u čtenářů. A také aby po půl století od doby, kdy byl osud starého Mostu zpečetěn, pomohla tento velký balvan českých novodobých dějin konečně posunout někam dál.

Z recenzního posudku: Mgr. Jakub Bachtík